Nenapsal... Překvapující, opravdu. Asi jako to, že ráno vychází slunce. Venku zima, uvnitř prázdnota, očekávání je cesta do propasti. Máme odpoledne, tak co po práci, nu, jde se na pár slov. "No, ty vypadáš!" Káťa na mne zírá a já na ni. Celá je drobná a usmívá se. Bílé triko, šála a na ní tančí vážky, džínsy a náramky hodné královny ze Sáby. Kouknu do vitríny, kde jsou na zadní stěně zrcadla, a vidím rozcuchanou a unavenou osobu s pletí Sněhurky. Několik dní bez spánku vykroužilo pod mýma očima fešácký vzhled zvířátka chhráněného těmi, kteří ho málem vyhubili. Panda zírá do mých očí a mně dochází, že jsem to skutečně já. Něco zamumlám, kouknu na displej telefonu. Nenapsal... Jak neuvěřitelné! Nenapsal před minutou a nenapsal ani teď. V sitcomu by se ozval smích publika, ne-li dokonce potlesk za událost měsíce. Směji se tedy sama sobě. "Cítím se přesně tak, jak vypadám. Co ty? Máš tu narváno?" Rozhlédnu se po prázdné prodejně. Jen v rohu si cosi prohlíží jakýsi zarostlý Rumcajs, který si ráno místo svetru vzal deku s otvorem na hlavu. "Tak dozvím se, co tedy děláš? Spíš? Jíš? Doufám, že nepiješ!" spustila ta hodná kamarádská duše. Zvednu oči ke Káťě s mateřským výrazem na tváři a hájím své barvy. "Tsss, občas večeřím víno, ale nepiju. To zas přejde. Píšu si do šuplíku. Všechny ty emoce plivu na papír a potírám popelem," šklebím se na celý mužský svět. Rumcajs je asi telepat. Nakročí ke dveřím a přitom shodí knihu z pultu. Ohne se, zvedne ji a omluví se: "Takové krásné dámy a já jim tu překážím." Cink, zvonek nad dveřmi hlásí jeho odchod z království papíru, umu a krásy literatury. Za prosklenými dveřmi se otočí a usměje. Káťa pookřeje, já taky a v tu chvíli je nám jasný, že ti chlapi jsou prostě v životě nutný. Káťa na mě kouká lehce podezíravě. Otevře moje zápisky, zase je zaklapne a dá do tašky. Prý si počte hned. Za týden mi volá. "Hele, to je poetický a někde i vtipný." Divím se: "Myslíš? Kde je to vtipný? Vzala jsi to do temné komory a tam to bylo vtipný?" Trvá na svém, prý naprosto přesně chápe, o co tady jde. Pravda, zažilo nás to víc. Každá neopětovaná láska bolí. Člověk si mnohdy nedá říct, i když to vidí všichni kolem, on bývá totálně slepý. O tom je Narcis. O tom, když milujete někoho, kdo miluje jen sám sebe. A tak kniha vlastně vznikla. Rozhodně to nejsou básně, spíš tomu říkám útvary, poetické útvary. V alegorické próze Les je Víla, která je taky úplně mimo tím, že je zamilovaná. Je tam Chlap, který se chová jako kluk a neví, čí je, s kým je, a hlavně neví, co chce. Víla pochopí, že ji nemiluje, a tak ho pustí, ať si jde. Kéž by to takhle lehce šlo i v realitě. Povšechnosti, to je život kolem, který má i řešení. Vždyť, co udělá každý, když skončí vztah a protrpí období smutku? Většinou zjistí, co mu dělá radost, a zaměří se na sebe. Pak se třeba zaměří i na druhé a zase začne být sám sebou...